... "zdravím Tě Sheriffe, hlásím se do služby, který úsek mi bude prosím tě přidělen?"

Přivítám se se Slovenským sheriffem, zvaným Krpec, poté s předákem Slovenské západní větve PE a s pošťáky. "Pojedeš do Košic, nahlásíš se předtím předákovi Ivanu Karafovi, on ti řekne víc ..."

Padla mi brada, to je přece čestný úsek, úsek samotného sheriffa! Taková čest se nedá odmítnout. Pojedu na východním Slovensku, rodišti mého otce. Košice od té chvíle magické slovo.

Nedá se nic jiného, než použít mobil: "Ahoj předáku, jezdec České západní větve se ti hlásí do služby, v kolik a kde mám obsadit úsek mi přidělený?"

Odpověď nedala na sebe dlouho čekat: "Hlas se v Košicích na Alpinke u Katky, tam se dozvíš ostatní."

Katka, mladá, příjemná dívčina, zprvu na mne koukala jak na padoucha, při představení se její tvář rozjasnila, "to jsi ty, máme zatím čas, podívej se po okolí a v poledne se vrať".

A jak to bývá při jízdě pravidlem, telefon od Ivana: "Jeď do Seni na ranč, hlas se u majitele, máš tam koně. Tam tě vyzvedne náš kamarád a přepravce koní po naší trase".

Seňa -  poslední stanice Pony Expressu na Slovensku. Kam až se nepodívám. Příjemné přivítání, seznámení s kobylkou, které jsem říkal Zuzko, její maďarské jméno jsem neuměl vyslovit. S lidmi na ranči příjemné povídaní tak rychle uteklo. "Michale za chvíli jedem!" Vyrážíme na úsek, na Alpinke vyzvedneme Katku a směr Sivec vodní nádrž Ružín. Už cesta tam byla úchvatná, nekonečné stoupání "... tady kousek dole pojedeme", jen tak prohodí Katka, na dno strže nebylo vidět, mám už snad něco za sebou ...

Jsme na místě, začínáme sedlat. "Michale slyším trumpetku, už jedou!" Rychle pozdravení, přendat mochillu a jedem. "Ahoj a šťastnou cestu ", slyším za sebou za klapotu kopyt, která začala odměřovat náš úsek.

Hladím Zuzku po hřívě, sklání hlavu, jako by věděla, že od tohoto okamžiku se mi plní můj dávný sen, jet Pony Express na Slovensku.

Opouštíme cestu a vzhůru do lesů. Stihl jsem se ohlédnout, zamáčkl jsem nad tou nádherou slzu, není se zač stydět. Pocity, které člověku letí hlavou, se nedají nijak vyjádřit, chtěl bych mít u sebe všechny, které mám rád, aby to zažili také, až jim to budu vyprávět, asi nepochopí ... dojel jsem Katku a společně jsme ukrajovali úsek.

Košice - vjíždíme do města, musíme být ve 20.00 hodin u Domu Svaté Alžběty. Na pěší zóně před ním náš průjezd na poslední předávce lemuje dlouhý tleskající špalír lidí, kterým si musíme za zvuku trumpetky udělat místo k dojezdu. Zde už na nás čekají jezdci z předešlých úseků, přestavitelé města, můj sheriff, kamarád z České časti Pony Expressu Václav Michalička a spousta dalších lidí ...

Nádherná atmosféra, emoce, radost, hrdost, že patřím také k těm "bláznům v červených košilích", jezdcům nyní už opravdu Československého Pony Expressu, je veliká,  neskutečná.

Děkuji všem kamarádům, bez kterých bych tady nestál.

Michal Struk - jezdec České západní větve Československého Pony Expessu.